Nuž, tak som to prežil na vlastnej koži, 1968-tak to vidím dodnes a tak to aj interpretujem.

Napsal Cznews.bloger.cz (») 21. 8. 2017, přečteno: 1382×
vlcsnap-error760.png

Vlcsnap-error760_2

· Košice, Košice Region, Slovensko ·

Nuž, tak som to prežil na vlastnej koži, tak to vidím dodnes a tak to aj interpretujem.

21. august 1968 – 49 ROKOV PO.

Históriu je nevyhnutné si pripomínať, historické udalosti je potrebné vysvetľovať i nasledujúcim generáciám. Pre ich poučenie sa z chýb a omylov predchodcov.

Takou významnou udalosťou je nesporne aj vstup spojeneckých vojsk Varšavskej zmluvy v auguste 1968 do vtedajšieho socialistického Československa. Do krajiny, ktorá bola súčasťou socialistického spoločenstva, ktorá bola členskou krajinou Varšavskej zmluvy, dôležitou súčasťou Rady vzájomnej hospodárskej pomoci (RVHP) a mnohých ďalších významných zmluvných partnerstiev a dohovorov medzi krajinami socialistického spoločenstva.

V našej krajine, v socialistickej ČSSR dochádzalo v tom čase k rozvratu. Cieľavedomé aktivity vonkajších i vnútorných nepriateľov socialistického zriadenia v spolupráci s ideológmi, propagandistami a spravodajskými službami Západu, koordinovane útočili na centrum vtedajšej moci, pravicovo oportunistickí politici v orgánoch ÚV KSČ za pomoci ohromnej mediálnej podpory zahraničných i domácich masovokomunikačných prostriedkov cielene postupne rozkladali politický systém za hlasného vykrikovania hesiel o tzv. „socializme s ľudskou tvárou“, o „demokratizácii spoločnosti“, o nevyhnutnej potrebe zavedenia prvkov kapitalistického hospodárstva do socialistickej plánovanej ekonomiky, o tzv. „ľudských právach“, o nevyhnutnosti zavedenia systému súkromného vlastníctva výrobných prostriedkov a podobne, zneužívajúc pri tom slabosť, naivitu a bezzásadovosť vtedajšieho vedenia a prvého tajomníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka.

Nešlo o nič viac a o nič menej ako o prebiehajúcu kontrarevolúciu, snahu o odstránenie ľudovej demokracie, o zvrhnutie systému socializmu, o uchopenie moci a nastolenie nadvlády kapitálu, hoci pod falošnými, ľúbivými heslami. Pokrytecky to nazývali snahou o „socializmus s ľudskou tvárou“, pričom vôbec nešlo o socializmus, ale o jeho pravý opak o znovunastolenie kapitalizmu.

Názorové rozpory vtedajších politických špičiek v KSČ, v parlamente a vo vláde dospeli do takého antagonizmu, že bez občianskej vojny, alebo teroru už nebolo možné v krajine urobiť poriadok a Československo politicky stabilizovať vlastnými silami.

Vtedy rozhodli politici v ZSSR a v členských krajinách Varšavskej zmluvy o tzv. neodkladnej internacionálnej pomoci a voviedli vojská krajín VZ (bez armády Rumunskej socialistickej republiky) do ČSSR. (Ak chcete použiť inú definíciu, napríklad "intervencia", "okupácia", "agresia".... nech sa páči. Poslúžte si).

Nebudeme polemizovať o správnosti, alebo nesprávnosti tohto rozhodnutia, ani o jeho právnej obhájiteľnosti z hľadiska medzinárodného práva.
Vstup vojsk Varšavskej zmluvy do Československa v auguste 1968 však rozdelil dovtedy politicky súdržných občanov názorovo na dva antagonistické tábory a antagonizmy latentne pretrvávali ďalších vyše 20 rokov až do roku 1989.
Prinieslo to ale aj pozitíva vo forme stabilizácie politiky, pretrvania socialistického spoločenského systému ďalších vyše 20 rokov a dôstojného prežitia občanov Československa v medzinárodne známej a uznávanej, usporiadanej, perspektívnej, nezadĺženej, politicky, morálne a materiálne zabezpečenej, stabilnej krajine rozvíjajúceho sa socializmu.

To, čo plánovali urobiť cez politických oportunistov v KSČ v roku 1968 sa im podarilo zrealizovať v roku 1989, ale už nie za asistencie domácich politikov, ale s prispením zrady v najvyšších politických kruhoch v ZSSR (Gorbačova) a krajinách socialistického spoločenstva a s prispením tzv. disidentov, teda domácich, zahraničím zaplatených nepriateľov vtedajšieho politického systému. Pokrytecky to u nás nazvali „Nežnou revolúciou“.

Teraz, 49 rokov po auguste 1968 a 28 rokov po novembri 1989 je isté len jedno:
Žijeme v oligarchickej totalite všemocného nadnárodného kapitálu ako brutálne vykorisťovaní, v rozdelenej krajine, ktorej obe nesuverénne súčasti sa stali novodobými kolóniami zahraničných mocností, v protektorátoch zriadených Washingtonom a Bruselom, na čele so zahraničiu zapredanými domácimi koloniálnymi správcami, ktorých si v systéme kapitálom organizovaných, financovaných a riadených údajne demokratických voľbách volíme sami.

Je len na nás, ako sa s touto zásadnou, väčšinou občanov nechcenou zmenou vysporiadame a ako sa vysporiadame s históriou a so súčasnou novou politickou, hospodárskou, morálnou a vojenskou okupáciou našej krajiny.

====================================================================================

CZ

Popisek: Jiří Vyvadil

V tento den můj příspěvek na prvém místě patří mé vlasti, nikoliv například obrazoboreckému úsilí v současné Americe, patří dvěma dnům, které otřásly Českem a vlastně Československem, každý z nich znamenal šok, hrůzu a obraz ztráty jistot.

Začnu tím časově pozdějším, který jsem zažil 21. srpna 1968 jako kontrapunkt k faktu, že jsem založil skupinu Přátel Ruska v České republice krátce po kyjevské majdanu. Je třeba se k věcem vyjádřit.

Bylo mi 14 let, krátce po mých narozeninách, kdy mi rodiče koupili radiogramofon a já (cáklý jsem byl vždycky) jsem si celý ten pouštěl na deskách mou vlast.

Cítil jsem se těžce. Mnohokrát jsem to už řekl, ale politika mě zajímala odjakživa a měla zvláštní střih Masaryk – Beneš – 1. republika po mamině, pražské komunistické jaro spíše po sobě, než po otci.

Vše je subjektivní, ale jsem dodnes přesvědčen, že Pražské jaro bylo pro celou tehdejší pokrokovou Evropu nesmírným počinem, a ani já, ač jsem strávil mnoho let v politice, jsem už nikdy nic krásnějšího nezažil. To, co přišlo po roce 1989, bylo jen ušmudlanou neoriginální imitací západního kapitalistického života bez espritu.

Čili 21. srpna 1968 jsem já, dnešní zakladatel Přátel Ruska v České republice, čtrnáctiletý snad ani ne puberťák, prožil v depresi a zároveň vzdoru.

Ano, záhy jsem napsal odvážný protestní dopis prezidentu Ludvíku Svobodovi. Má matka donutila několik našich přátel, abych jim jej přečetl, až se dostavila únava, že nepropukali v nadšení a dopis neodešel.

Tak jsem se nestal ve věku patnácti let disidentem. A jsem tomu dodnes rád.

Čili znovu: z našeho pohledu se nic takového stát nemělo.

Nicméně se to stalo. Jistě byl někdo zastřelen a tisíce přestali být řediteli a stali se skladníky. I ten Havel, bez talentu psal, a protože byl disident, jeho díla Západ uznával…

15. březen 1939, to je jiné kafe. U nás se dnes vůbec nevzpomíná, protože účel by jasný, splnit, jak jistě ví ministr Herman, úkol Adolfa Hitlera vytvořit zde uprostřed Evropy Raum pro německý národ, a jak vtipně poznamenal Reinhard Heydrich: Češi tady vlastně ani nemají co pohledávat.

A v tom je ten zásadní rozdíl. Bez Sovětského svazu, bez jeho neskutečně úporných bojů ba dnešní svět neexistoval, včetně té zpovykované Ameriky, ale i toho tehdy poraženého Německa.

Bez těch barbarů ze Sovětského svazu, kterých, tuším, jen na našem území zemřelo 150 000, bychom neexistovali. Z hlediska globálního rozdělení světa si 21. srpna 1968 vybrali Sověti část své dohody s USA.

Neexistuje světová velmoc, která by svrhla tolik vlád a změnila tolik režimů, jako jsou USA. Vždy v zájmu abstraktních hodnot, jako jsou lidská práva, demokracie, svoboda… Ta světová velmoc se rozkládá… Neplatí nic. Neplatí, co řekne prezident, neplatí, co řekně nějaký ministr, protože zítra už ministrem nebude. Ale neplatí to, co řekne prezident, i proto, že Kongres mu to zakáže.

Američani vyvraždovali v posledním čtvrt století statisíce a milióny Iráčanů, Libyjců, Srbů a dalších. Ovšem naši novináři ostře jistě dnes kritizují Rusy.

Dnes, zdá se, se celá Amerika připravuje novou občanskou válku. Bílí proti čeným, Američané proti Hispáncům.

Když jsme uměli odpustit Němcům, že nás chtěli vyhladit jako národ, měli bychom odpustit Rusům, že jsme točili Postřižiny, Vesničku mou střediskovou, Chalupáře, Nemocnici na kraji města a žili si, ne sice v přepychu, ale obstojně a v pohodě jistě. Alespoň na nás z televizní obrazovky nemohl vykouknout Kalousek, Fiala, Langšádlová či Zaorálek se Sobotkou.

A to je dík za dnešní 21. srpen 2017…

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a nula